Osmnáctičlenná výsadková skupina s kódovým označením 5. Victor–GolfBravo ve dnech 6. 6.–9. 6. 2018 absolvovala misi do oblasti Hradce Králové. Jejím cílem bylo vyhledat a zničit nevědomost mužstva v oblasti vodní energetiky, provést rekognoskaci 31.–7. říčního kilometru řeky Orlice a eliminovat nepřátele usazené v opevněné rebelující vesnici Divec.
Mise byla úspěšná ve všech bodech. Následuje denní hlášení z jejího průběhu:
6. 6. 2018: Den první
Odjezd motorizovanými dopravními prostředky do cílové oblasti; školení mužstva na téma „Vodní elektrárny a obnovitelné zdroje energie“ ve středisku Hučák; doplnění proviantu a přesun do výchozího tábora.
7. 6. 2018: Den druhý
Úvodní bezpečnostně-taktické školení na téma „Ovládání bezmotorových plavidel“; 1. etapa rekognoskace; doplnění potřebných živin v proviantním zařízení „U Skanzenu“; 2. etapa rekognoskace; zrychlený pěší přesun do předsunutého tábořiště; individuální sportovně-vzdělávací výcvik.
8. 6. 2018: Den třetí
Utajený přesun do nepřátelské oblasti; přepadení ze zálohy; krátké uživatelsko-strategické školení na téma „Bezpečnost a uživatelské minimum pro AK-47 s točným zásobníkem“; bitevní vřava; bojová dávka potravin; bitevní vřava; přesun a transport raněných zpět do předsunutého tábora; individuální sportovně-vzdělávací výcvik.
9. 6. 2018: Den čtvrtý
Motorizovaný přesun na velitelství; oficiální ukončení mise.
A teď promluvím, jako velitel mise – třídní učitel 5. V, trochu vážněji, již v jazyce mně vlastním. Jako student osmiletého gymnázia jsem na několik posledních školních výletů nejel. Z rozhodnutí. Jako abstinent a nekuřák jsem nebyl zvědav na to, jak mí spolužáci budou skrze tyto neřesti zahazovat svoji důstojnost a ničit zdraví sobě i všem přítomným. Jako pedagog, první rok své práce na plný úvazek, jsem, vychován Gymnáziem Broumov, zcela přirozeně zorganizoval třídenní školní výlet se svou první třídou na jedné pražské průmyslovce. V dobré víře, že má historicky první třída nezklame. A mimochodem – to jsem ještě netušil nic o nařízených počtech pedagogů na daný počet účastníků zájezdu, takže jsem tak nějak počítal s tím, že se „svými“ dětmi pojedu sám. Tak trochu na kamarádský čundr pod stany. Když jsem tento svůj záměr nahlásil na vedení oné školy, setkal jsem se s výrazy, které zračily zděšení a očekávání brzkého odhalení skryté kamery. Paní ředitelka s paní zástupkyní mi tenkrát hezky maminkovsky (tímto jim za přístup velmi děkuji!) vysvětlily, že pedagogický doprovod musí být alespoň dvojčlenný a že na jejich škole na třídenní výlet už léta nikdo nejel. Kolegové si s daným „materiálem“ prostě netroufali.
Nu, já si troufnul. A dopadlo to dobře – přijeli jsme živí a každý si to užil, jak sám dovedl. A nesmím zapomenout poděkovat matce jednoho z mých tehdejších žáčků za to, že se de iure upsala jako druhý doprovod! A pak jsem se přestěhoval (a sami moji žáci mi nabídli pomoc; tímto vzpomínám i na ně a posílám jim velký dík!) a nastoupil na Gymnázium Broumov. A dostal svou třídu, tehdy terciány. Neznal jsem je a začal po vlastní ose poznávat. První výlet jsme si užili možná nejvíc my dospělí (a tímto opět musím poděkovat mamince jedné mé Ovečky, že si udělala výlet s námi!) – prý byl tak trochu „pro malé děti“; na druhý mi zdravotní komplikace znemožnily s mými Ovečkami jet (ale viděl jsem ho alespoň na videu, za které – a za všechna další – autorce moc děkuji!); no a tak jsem čekal, co mi přinese ten třetí, letošní.
A přinesl mi něco, co jsem zatím v žádné školní akci z pohledu pedagoga neobjevil. Víte, obvykle jsem odpovídal na otázky, jak jsem si tu či onu akci užil, nikoli bez upřímnosti, že povětšinou myslím jen na to, jakou mám zodpovědnost za všechny a všechno. Já jsem totiž ten, kdo musí vědět, kdy, kudy a kam jdeme, ten, kdo musí řešit zákeřný úraz, ten, kdo musí udržovat kázeň a kdo se zodpoví majitelům poškozených věcí či podroušených ratolestí. Jak jinak jsem se mohl cítit – pamatoval jsem si výlety vlastní, pamatoval jsem si věci, které se na nich pod rouškou noci děly. A nechtěl jsem být tím, na jehož hlavu padnou jejich následky. Nějakou dobu mi trvalo najít důvěru. Důvěru v to, že mohu soustředit své vědomí na krásu okamžiku, pohroužit se do činnosti, kterou právě provádíme, vypnout maják ostražitosti, který mi neustále našeptával, že musím být ve střehu, „kdyby…“
A i když nesouhlasím se vším, co se na výletu stalo, mohu nyní zcela otevřeně odpovědět, že tento výlet jsem si opravdu užil. Je to poprvé, co necítím pohoršení nad tím, že si ho někdo neužil se mnou (protože ty poznámky „Bože to je jak pro malý děti!“ mi stále znějí v uších), ba naopak – cítím lítost. Vím, že šťastní nemohli odjet všichni – tisíc lidí, tisíc chutí, a právě proto demokraticky dohodnutý program zákonitě musí někomu lézt na nervy. Vždycky. Přiznám se, že i já jsem do celé akce šel s nedůvěrou, protože, ač jsem se na airsoft těšil jako malý kluk, coby Lev se vody straním jako upír kostela, a to jsem se měl celý jeden den plavit na jejích vlnách, ale…
Štěstí je taková malá mrška, která se nedá nikde ve světě najít, ať ji hledáte sebevíc. Štěstí je rozhodnutí, je to přístup k věcem; protože stejnou událost vnímá každý pár očí zcela odlišně. A já jsem si výlet moc užil. Děkuji vám všem! Děkuji Markovi, že byl zdatným karbaníkem a bděl nad mými Ovečkami se mnou i dlouho po mně; děkuji Barče, že mi byla trpělivou instruktorkou na vlnách Orlice; děkuji Kyle, že mě svým upřímným dotazem přiměla sepsat toto ohlédnutí; děkuji Ádě, že mě neutopila jako kotě, když jsme absolvovali půleskymáka; děkuji Dendě, že během celé akce měla všechny tři oči otevřené, díky čemuž na ni nezapomene nikdo z nás; děkuji Míše za její neochvějný úsměv a laskavý přístup v každé situaci; děkuji Anče, že (byť je to někdy o nervy J ) se o svou nevyčerpatelnou energii dělí s ostatními a neustále je poňouká k dalším aktivitám; děkuji Maikovi, že (a tohle bylo především o moje nervy J ) se nakonec vzdal svého pohodlí a užil si akci s námi; děkuji Terce, že byla s tím, kdo ji potřeboval; děkuji Ditě, že svou ústnatost dokáže používat k prosazení spravedlnosti; děkuji Rádě za důvěru a trpělivost na vlnách; děkuji Martinovi za jeho všudypřítomnou chladnou logiku protkanou vzácnou empatií; děkuji Vojtovi S., že dokázal chvílemi zbořit vlastní zdi a užít si něco, o čem to nepředpokládal; děkuji Denče za skvělé reportážní vstupy, které budou kouzlit úsměvy na našich tvářích ještě po dlouhá léta; děkuji Mírovi za srdnatost a galantní výkon na jezu; Vojtovi H. za nezapomenutelné zpestření plavby uniformou; Tomášovi za smrtonosnou skoupost na slovo a… a mrzí mě, že jsme se na výletě nemohli s některými vidět. Alespoň sám za sebe mohu říci, že to stálo za to!
Závěrem mi dovolte dát prostor samotným aktérům, kteří výlet popsali několika krátkými útržky z rozhovorů, které během celého výletu zazněly:
(Při plavbě kolem pastviny plné urostlých stračen…)
Marťa: Hele Terko! Krávy!
Terka: Mééé!
Marťa: A kozy!
Terka: To jsem byla já Marťo!
Marťa: Aha... :-(
(Po úspěšném zakotvení v cíli celodenní plavby…)
No, tak hlavní, že jsme se neudělali...
(Po skončení mnohahodinové airsoftové řeže…)
Vždycky si ráda zastřílím po učitelích!
(V okamžiku, kdy se jejich plavidlo zapletlo do spárů větví převislých ze břehů…)
Nejsou tady někde klíšťata?
(Pohroužena do hry v žolíky, když hodiny ukazovaly 0:23…)
Však je teprve jedenáct!
(Při prvním velmi blízkém seznámení s vodami Orlice, maje loď dnem vzhůru, směrem ke své kormidelnici…)
Nebreč, to bude dobrý!
(V průběhu celé akce; po šedesátém devátém výskytu sčítání instancí ustalo…)
Fiono! Uděláš mi copánky?
(Během několikátého bodu ve šňůře úspěšných podání při volejbale…)
Bobby jede bomby... damnit!
(Při překonávání jazykové bariéry pokusem o pojmenování jisté barvy karet u hry v žolíky…)
Šel zahradník do zahrady s lopatou.
(Při nečekané demonstraci železné kázně v dodržování pitného režimu…)
Míša všechny mile šokovala... pití!
(V kritické situaci, kdy jejich plavidlo nezadržitelně mířilo vstříc nenechavým pařátům větvoví…)
Denda: Dito, co budeme dělat?
Dita: Já nic!
Pokud jste se dočetli až sem – děkuji za Váš čas. A pokud jste byli u toho – vězte, že i když mě někteří často zlobíte, když zbytečně znepříjemňujete život sobě i druhým, jsem rád vaším třídním.
Velitel mise, Michal Hnyk
