Historické okénko: Kde máme paměť národa my?

      Přijal jsem pozvání jako čestný host Licea Ogólnokształcącego imenia Bolesława Chrobrego w Kłodzku zúčastnit se soutěže Katyň - Golgota Východu. Bylo to velmi zajímavé, ale hlavně poučné. Před 83 lety 5.března 1940 začaly masové popravy polských důstojníků a příslušníků inteligence. Rusové zmasakrovali kolem 22 tisíc Poláků. O své vině lhali Rusové až do roku 1990, kdy ji potvrdil Gorbačov, v roce 2010 i Duma Ruské federace.
Na akci byli přítomni potomci zavražděných, kteří vyprávěli své příběhy. Ze dne na den zmizel otec rodiny, jeho žena a šest dětí odvezeno ze svého domu někam do Kazachstánu. Nebyl to školní dějepis, ale osudy konkrétních lidí, jejichž potomci jsou stále mezi námi. Osudy, z nichž vás mrazí. Mezi projevy zazněl i citát Josefa Pilsudského, národ, která ztratí historickou paměť, přestane být národem. Připomínala se i dnešní Ukrajina. Buča 2022. Stejný agresor, stejné metody, stejná hrubost a brutalita. Poláci mají jasno - německý nacismus a sovětský stalinusmus - rovnítko, o kterém se nediskutuje. Rusové v dějinách čtyřikrát zničili samostatný polský stát, proto je dnes velmi dobré, že Polsko je sebevědomá země, která má velmi silnou armádu a která jasně ví, že patří do západní civilizace, a ne na Východ. Po zasazení dubu na počest jedné z obětí, Marcela Kulikowského, bylo slavnostní zakončení v aule lycea. Když na závěr stovky přítomných zpívaly polskou hymnu Jeszcze Polska nie zginęła / Ještě Polsko nezahynulo/, šel mi mráz po zádech. A trochu vztek. Jak je možné, že ještě v roce 2023 leží v ďáblickém masovém hrobě vedle sebe Milada Horáková, parašutisté a společně s nimi udavači a zrádci jako Emanuel Moravec? Kde je naše paměť národa?
P.S. Potomci zavražděného Marcela Kulikowského sypou hlínu z ruské obce Katyň k polskému posvátnému stromu dubu. /mk/